středa 6. dubna 2016

Proč Studovat Vysokou Školu (1/3)

Proč studovat vysokou školu (část první)


Tuto úvahu jsem napsala za účelem sdělit vám nic než pravdu o vysokoškolském studiu. Hlavně tedy budu mít na mysli studium bakalářské, protože ti z vás, kteří jdou na navazující, už asi nepotřebují článek s názvem "Proč studovat vysokou."

source: lifeatucr.tumblr.com

Pokud se tážete na moji kompetenci, díky které mám tu drzost vyjadřovat se k této problematice, tak vám tímto s úlevou sděluji, že už mám bakalářské i navazující studium za sebou. Ufff. Před dvěma měsíci jsem měla promoci, půl roku po složení státnic. Pořád se ještě zotavuji z následků, které způsobilo intenzivní učení, dnes v noci se mi kupříkladu zdálo, že ještě nemám napsanou diplomku, a to by byl fakt průser, protože už je duben. Ta tíha svědomí (byť to bylo jen ve snu!), to tedy bylo něco. Kam se hrabou noční můry o zombie apokalypse. Když jsem se probudila a docvaklo mi, že ten kolotoč mám už za sebou, že studijní bordýlek v mém pokoji je již dávno uklizen (ač stále čekající na zápal… inspirace), byl to slastný pocit, věřte mi.


Mám tady ale pro začátek článku jedno upozornění: vezměte prosím na vědomí, že jsem vystudovala humanitní obory, které mají svá specifika. V tomhle článku se možná dá najít něco univerzálního, ale spíše pomůže těm, co se chtějí vydat podobným směrem. 
Článek je určený zejména pro ty, co se rozhodují, jestli do studia na vysoké vůbec jít, ale i pro ty, kteří už byli přijati, ale jsou vysokoškolským studiem stále nepolíbeni (anebo jen zlehka pomuckáni).

Upozornění č. 2: Hele, berte tento článek s rezervou, je to jenom názor… Ve skutečnosti je to všechno možná ještě horší.



Já osobně, ač nejsem studijní typ, jsem se na vysokou školu nesmírně těšila. To víte, po dvaceti letech poprvé doopravdy pryč od rodičů, a to hned na tak bezpečnou vzdálenost (takřka druhej konec republiky; v rámci výběrového řízení pro ubytování na kolejích jsem po celý tři roky figurovala v TOP 3 na seznamu uchazečů podle počtu kilometrů od bydliště). Bylo to před víc než pěti lety, ale ten první den si pamatuju živě. Věděla jsem, že to nebude žádný leháro, ale věřila jsem, že se ta makačka vyrovná bohatým společenským životem, že se prostě vyblbnu tak, jak se k mládí patří, poznám nový lidi, kulturně se obohatím, rozšířím si obzory, zapojím se do mimoškolních aktivit, udělám si konečně čas na koníčky atd. Byla jsem zkrátka připravená přijmout challenge, bláhově se domnívajíc, že krom tvrdé práce také budu moct zaměřit svou pozornost i na nějaký "vedlejší projekt," který bude mít stejnou váhu jako studium (vždyť znáte ty pohádky o tom, jak úspěšně budovat kariéru už na univerzitě, že jo).

Ha ha. Dovolte, abych Vás vyvedla z omylu, přátelé. Byla jsem Blbka Bláhová, když jsem si myslela, že to bude až taková boží zkušenost.
Slyšte pravdu
, podám to něžně, začnu zlehka: nástupem na vysokou školu končí veškerá legrace.

Dejme tomu, že jste absolvovali zápis a semestr opravdu začal. Všechno je nové, všichni se najednou oblíkají slušně i kvůli jedné blbé přednášce nebo výletu do knihovny, jsou hezcí, mladí, hebcí, hladcí a jedinci bez kávy v papírovém kelímku nebo termohrnku jsou něco jako exoti. Vzduch je čerstvý, svěží a všichni okolo taky, mají na sobě epesní podzimní kabátky a sluneční brýle, učitelé už nejsou samozvané nedosažitelné modly (jako profesoři na střední škole), potkáváte je v menze a dokonce vám odpoví na pozdrav. Většina lidí, studentů i učitelů, je děsně v pohodě. I když se vždycky najde pár vyšilovačů, studentů i učitelů, kteří ze začátku lítají po kampusu s rozvrhem v ruce a neřeší nic jiného než Áčka, Béčka a Céčka, takže si chvílemi můžete připadat jako v oddělení podprsenek, ale i oni to za chvíli budou mít v paži. Vítejte v kampusu. Na první pohled zkrátka idyla. Pokud teda zapomenete, proč tam jste.
Jako někdo, kdo má vejšku už za sebou, se cítím kompetentní vystrašit vás jednoduchým pravidlem, které by si měl zapsat za uši každý frešmen:
Pokud cca do měsíce od nástupu na VŠ nepocítíte tíhu starostí a zoufalství z návalu povinností, může to být jednou z následujících příčin:
a) jste génius nebo jste genialitě proklatě blízko (gratuluji!),
b) něco je špatně (špatná škola nebo něco děláte špatně vy).
Tohle pravidlo by vám jako prvákům mělo do začátku stačit. Zbytek můžete řešit až po tom, co se dostanete do druhého semestru.


TOHLE ALE NENÍ KONEC!  Jak je to tedy dál? Jaké další nástrahy vás čekají? Na co si dát při výběru školy pozor? Jak přežít první semestr? A co teprve druhák? Dá se to vůbec vydržet?  Dozvíte se v druhé části

Žádné komentáře :

Okomentovat