středa 21. prosince 2016

Vidlička v polévce: Jaký Byl První Rok Bez Školy

Na podzim léta Páně 2015 jsem složila magisterské zkoušky. Úspěšně. Tím jsem za sebou nadobro zavřela životní kapitolu s názvem Student na plný úvazek.
A co bylo dál?

Zahrada pozemských rozkoší od Hieronyma Bosche (zdroj)


Když jste dítě školou povinné, vždycky víte, co vás čeká. A nemůžete si vybrat.
Když jste student, tak je to vaše rozhodnutí a máte za svoje činy zodpovědnost. Ale stejně jako na základce víceméně víte, co vás čeká. Někdo to za vás rozhodl. Je to nějakej systém, kterej údajně funguje. Teda rozhodně funguje pro ty, co ho provozujou. Jestli funguje dobře pro ty, který mašinéruje, to ještě nikdo nezjišťoval, protože by to daňové poplatníky moc stálo.

Zimní semestr. Zápočtový týden. Vánoce plné nervů a učení. Zkouškové. Při troše štěstí týden volna. Letňák. Zápočťák. Zkouškové. Při troše smůly se protáhne do prázdnin. Pak pár týdnů volna (snad).
A tak to jde pořád dokola. Teda do státnic. Pak to třeba začne nanovo, pokud půjdete na navazující. Nebo na doktorát, záleží na tom, kde zrovna jste.
Máte málo času a plánujete, co všechno budete dělat po škole a tak.

Když jste student, těšíte se na svobodu, co bude po škole.
A když ta svoboda fakt nastane, tak vám najednou začne přerůstat přes hlavu.
Svět je plnej možností a vy můžete dělat, co chcete.
Takže co si vyberete?
Můžete cokoliv. Svět je dneska jako z obrazu Zahrada pozemských rozkoší od Hieronyma Bosche. Ten chlápek asi fakt viděl do budoucnosti. Prostě barevný mraveniště, kde můžete cokoli. Ale co si vybrat?
To, co chci já, nebo to, co se mi nabízí?
A proč se mi jako nenabízí to, co chci, ale jen to, co nechci?

Může to být i fajn. Dokud si neuvědomíte, že jste třeba ve čtrnácti udělali jedno špatný karierní rozhodnutí.
Tak špatný, že ho potřebujete po pětadvacítce napravit.

Svoboda.
Žádný mantinely. Tím chci říct: žádný předepsaný mantinely.
Dokud si je sami nenastavíte. Asi by bylo moudré to udělat.
Jenomže jak se to sakra dělá?

Doteď jste někam šli, cesta i cíl byli jasně dané. Měli jste záchytný body, cílovou rovinku. Plnili jste úkoly, sbírali kredity jako pokémony. Ale jak je jednou máte všechny, tak jsou vám vlastně úplně k ničemu. Gratulujeme, postoupili jste do posledního kola. Státnice.
Gratulujeme, máte titul, jste volní.

...

Po státnicích následovalo pár týdnů, kdy jsem rozdýchávala několikaměsíční stres ze státnic a diplomky. Pak následovala první cesta na pracovní úřad. Pak pár měsíců nic, teda alespoň v téhle oblasti. Pak první práce. A tím začal ten zvláštní rok 2016.

2016, ten mi dal zabrat, ale úplně v jiném smyslu než roky předchozí. Rozhodně to byl jiný druh "dal mi zabrat," než "dal mi zabrat" týkající se stresu ze školy. I když on ani rok 2015 nebyl zrovna ten nejmilosrdnější, celkově (a ještě se školou) byl ještě drsnější, ale to už je jiná pohádka.

V roce 2016 přišlo několik naprosto nových věcí. A nečekaných. O některých ani nebudu mluvit.
Ale o většině mluvit můžu.
Tak například tu byla ta první práce.
Pak taky první veřejné hudební vystoupení s kytarovým souborem.
Následně ukončení šestiletého (a kvůli vejšce docela málo organizovaného) studia v hudební škole. A to za dost smutných okolností (ale nikdo naštěstí neumřel).
Následovalo rozhodnutí posunout se dál. (To rozhodnutí je právě teď v realizaci.)
Pak nastaly věci, o kterých nemůžu mluvit. Snad bych jen řekla, že bych to nikomu nepřála.
Druhá registrace na pracáku.
Krize identity.
Beznaděj.
Malá naděje.
Smrt mého posledního prarodiče.
Další beznaděj.
Konečně začíná ta výše zmíněná realizace rozhodnutí posunout se dál.
Pak jsem poznala pár nových lidí, vlastně stále poznávám. A mám tušení, že to budou asi důležitá seznámení, která pro mě budou v budoucnu důležitá.
A to už se pomalu dostáváme do doby současné.
Některý věci už jsou tak k nesnesení (doslova trvají dekádu), že jestli s nimi něco neudělám, tak bude pozdě. To mě donutilo jednat.
Stěhování do Prahy.
Hledání práce v Praze.


Jak se mi žije v Praze?
A jak jde hledání práce? A co konkrétně myslím tím "posunout se dál"? A proč se cítím jako "vidlička v polévce"?
To se dozvíte v dalším pokračování seriálu.
Zůstaňte v obraze (nebo v polévce) a sledujte Vidličku na Facebooku!

Žádné komentáře :

Okomentovat